Dekáda

Řekla jsem si, že každou svou dekádu zakončím nějakou bláznovinou. Ne že bych neměla toho vzrušení v kavárně dost. Ono lidi se vám dokážou postarat o značnou dávku adreanlinu. Někdy je ho tolik, že máte chuť přijít domů a tlouct hlavu do zdi, abyste z ní vytřepali všechny nadbytečné informace. Jedinou nevýhodu to má. Při časté aplikaci můžete zapomenout i to, co zapomenout nechcete. A naopak zjistíte, že víte, co jste ani nevěděli, že víte. Ale o tom někdy jindy.
 
Nicméně. Letos bláznovina vyšla na extremní chodící horský zimní závod. Když týden před závodem přišly mrazy sahající pod 20 stupňů. Zamrzlo mi i nadšení. Nejvyšší čas začít se připravovat. Jídelníček jasný. Tuňák, cibule, olivy. Sportovní aktivita, sauna. Jednou jsem se zkusila protahovat. Protáhla jsem se tak, že jsem musela chvíli na zemi poležet dýl, aby se mi svaly opět stáhly a já mohla vstát.
 
4:00. Přišel ten den. Natěšena. Nedočkavá. Nedospalá rána. Oči se mi odlepily příliš brzy. Vlak odjížděl v 7:58. Dost času. Sbaleno jsem měla. Chybělo se obléknout. Uvařit čaj do termosky. Uvařit čaj sobě a vypít ho. Spousta času. Vleklo se to.
 
7:00. Čas se obléknout. Vzít batoh a jít na vlak. Nemám to daleko. Normální chůzí 15 min. Když výjdete v 7 tak i s těžkým zavazadlem musíte tu trasu za necelou hodinu ujít. Matematicky i logicky musíte. Počasí bylo příznivé. Značilo, že víkend bude parádní. Nervozita stoupala. Měla jsem se víc protahovat. Nějak to dopadne. Hlavně si to užít. Zabývám se tak myšlenkami co všechno mě už bolí. Přecházím most vedoucí z Nové Karoliny. Vidím nádraží. A taky vidím přijíždět vlak. Nevím čím to bylo, možná mi lehce přimrzl reflexní senzor. Koukám na ten vlak a pomalu taju. Vždyť to je ten můj. Není možné. Vytáhnu z kapsy mobil. Ano 6:56. Přesně. Rozběhnu se. Dobíhám na nástupiště a zadek vlaku se na mě škodolibě usmívá. Je pryč. Beze mne.
 
8:00. Nechápavě se sebou vedu dialog, jak se to mohlo stát. Kde jsem se tak courala. Dodnes nevyřešená záhada. Sedla jsem si na lavičku. No, tak jestli v tomto tempu půjdu i ten závod, tak budu ráda když na start příjdu včas a za těch 24 hodin ujdu alespoň jedno kolo. Volám kamarádce. Záchrana. Svezla mě.
 
9:40. Jsme na místě. 10:30. Na startu jsem včas. Hlavně už žádný stres. Ono pro ten stres bude času až až.
 
11:00. Je to tady. 24 hodin sám se sebou. Užiju si to. Říkala jsem si. Konečně sami. Klid. Pokecám si. Vymýšlím témata. Nic smysluplného mě nenapadalo. Small talk proběhlo. Jak se mám a tak. Víc jsme si moc neměli co říct. Nádech. Výdech. Krůček za krůčkem. Žádná divočina. Koukala jsem na lidi, co mě předbíhali. Které jsem předběhla já, když měli pauzu. Jak tučnáci v řadě postupovali jsme vzhůru. Bylo teplo. Jedna vrstva dolů. O kus dál další. Až zbyly jen dvě trika.
 
Pořád jsem měla snahu povídat si. Ale žádná odezva. Nevím. Někdo mě asi vypnul. V hlavě čisto prázdno. Jen jsem šla. Co to jen šlo, jsem šla. Krajina se měnila. Lidi. Počasí.
 
Jedno místo bylo prokleté. 4x jsem na něm na rovné ploše zakopla. Když se to stalo poprvé. Ok. Podruhé jsem si dávala pozor. Krizové místo. Vím. Zvýšená opatrnost. Plesk sebou. Do háje. Po třetí. Teď tě dostanu. Dostalo opět ono mě. Pak už jsem na to kašlala. A ono se na mě vykašlalo taky.
 
V nočních hodinách mi společnost dělal kdejaký pařez či strom. Jsi v pohodě? Ozývalo se ze tmy. Ano. Jenom podřimuju. Daleko od civilizace a stejně ani v noci nemáte klid na spánek pod širým nebem, jak to kolem vás švistí.
 
24:00. Nejsilnější prožitek. Sníh byl v tomto místě tak hluboký a sypký, že i vzduch byl oproti němu schůdnější. Ze sluchátek zněla píseň oslavující sníh a zimu. Cože? Právě teď? Lepší časování nemohlo být. To jsem nevěděla jestli mám sluchátka vytrhnout z uší a mobil vyhodit někam do toho zpropadeného sněhu. Pleskala jsem všechny keře a větve, které mi stály v cestě ze vzteku. Nevím, jestli víc na tu písničku nebo na to, že jsem nemohla udělat jediný rovný a pevný krok. Kolena mě bolela. Když si tak uvědomím, to byl asi jediný úsek trvající přibližně hodinu, kdy jsem za těch 24 hodin prohodila nejvíc slov. Nicméně obsah dialogu není slušno zveřejňovat.
 
Nějak jsem se došplhala na vrchol. Zdřímnu si tady. No ale když už jsi tady, tak dolů to půjde líp. Tam máš teplou deku. Přemluvila jsem se a šla dolů. Už jenom šla na nějaký seběh to moc nebylo. To tak se leda zkoulet rovnou dolů, ale to by bylo proti pravidlům. Brečela jsem. Fakt jsem brečela. Od bolesti. Málo cibule jsem jedla na ty svoje klouby. Koleno bolelo každým krokem. Těšila jsem se na deku. A ještě jak naschvál na tom krizovém místě jsem pochopitelně upadla. Tehdy naposled. Jsem u deky. Svalila jsem se tíhou batohu, ve kterém byla jen termoska s čajem, na zem. Už se odtud nehnu. Musím si zdřímnout. Musím se odměnit. Jenom chvíli. 15 min. Byl původní plán. Ještě kamarádka přislíbila, že mě vzbudí. Nevzbudila a já usla tak tvrdě, že uběhla víc jak hodina. Trochu ji podezírám, že mě neprobudila schválně. Škodolibě mě nechala spát, abych to zaspala a v závodě už nepokračovala. Budiž ji to k dobru. Vstala jsem. Nejdřív jsme se celá svlíkla. Promazala. Namazala. Navrstvila. Nahodila kolena. A nějak vyrazila. Myslím, že i ta paní na proti koukala, co tu mrtvolu postavilo na nohy.
 
Spánek velmi prospěl. Šlo se mnohem lépe. Opět jsem byla zpět. Ne že by mě koleno nebolelo. Ignorovala jsem ho. Věděla jsem, že už se blíží konec a že je přede mnou ještě úkol, který musím splnit. Dá se říct, že mě ty poslední dvě kola bavily nejvíc. V posledním jsem se loučila se všemi pařezy a stromy, i s tím sněhem nesněhem. Omlouvala jsem se vypleskaným větvím. Pak přišla odměna v podobě východu slunce. Nádhera. Neskutečná. Je dokonáno. Téměř.
 
Nebyla jsem si úplně jistá, zda kolo zvládnu dojít včas. Neměla jsem ani páru o tom, kolik hodin tak může být. Připravovala jsem si strategie, že pokud bude odpočet na vrcholu ukazovat 1:10 tak to zvládnu bez problémů. Sice na poslední chvíli, ale dám to. Když tam bude 1:00 tak budu muset někde trochu poklusávat. Plánovala jsem, který úsek by připadal v úvahu s ohledem na koleno. Když bude 0:50 tak se smířím, že to nedopadne. Zázrak. Procházel kolem nějaký pán a ohlásil, že je 9 hodin. Cože? Pokud říká pravdu, tak to skvělé. Mluvil pravdu hodiny odpočtu ukazovaly 1:38 do konce závodu. Paráda. To stihnu i kdybych nechtěla. Srdce mi zaplesalo. Dolů se mi šlo lehko. Za světla jsem se zblízka naposled z očí do očí podívala na to místo, co mě 4x podkoplo nohy. Rozloučili jsme se.
 
10:38. Jsem v cíli. Úleva. Radost. Spokojenost. Štěstí.
 
Závěrem. Celkově byl to zážitek. Možná jsem od toho čekala něco jiného. Možná jsem myslela, že budu vnitřně víc zápasit. Že si budu říkat, co tady dělám, proč tady lezu. Proč nespím. Ale ani ne. Tak nějak jsem se tomu odevzdala a ve výsledku to chci zkusit ještě jednou s lepší přípravou. Ne jen postavenou na tuňácích, cibuli a sauně. Sportu zdar.