Indická večeře

Teď si tak nějak vzpomínám, že jsem jistý zážitek chtěla písemně zpracovat a neudělala jsem to. Už vím proč. Vyčkávalo to do finále.
 
Okénko zpátky. Jak to bylo. Jak to začalo. Jedno krásné pondělí jsem jela na pozvání na návštěvu k indické rodině. Autobus jel dlouho. Zdálo se mi to být až na konci světa. Heřmanice. Také Ostrava? Krásný kraj. A ještě krásnější lidé, kteří tady tam žijí.
 
Pes mě uvítal nadšeně. Ani kousek oblečení nezůstalo suché. Pach koček bezpečně přebit. Zdali mikina byla černobílá nebo bíločerná, bylo pod vrstvou chlupů úplně jedno.
 
Octla jsem se v kuchyni. V ráji hostitelky. Vonělo to vším. Nevím čím dřív a čím víc. Ale jedno vím. Takhle by měl vonět domov. Jídlem.
 
Dostala jsem jejich tradiční indický čaj. Páni. Ten byl. Do červeného roztomilého hrníčku. Vonělo to, že se mi štěstím hlava zatočila. A ta chuť. Rozplývala jsem se blahem. Bylo to jako by mě ten čaj objímal. Tak dobrý byl. Stála jsem u okna a koukala do veliké zasněžené zahrady. Z hrníčku se mi kouřilo a já posrkávala. Vychutnávala si tu pohodu v každém doušku. Pozorovala hostitelku, jak v kuchyni kouzlí neskutečná jídla. Vyprávěla mi o nich.
 
Slova mi nepřicházela na jazyk. Poslouchala jsem. Pozorovala. A cítila neskutečnou radost. Radost z nového člověka, kterého poznávám. Z její důvěry a pohostinnosti. Říkala jsem si, co víc člověka udělá šťastným než otevřené srdce i mysl. Radost z dávání. Dobré jídlo a přátelé. Byla to krásná chvíle.
 
Jenom ta angličtina. To je trochu oříšek. Pochopitelně v autobuse na zpáteční cestě jsem si rozpomínala, jak se co řekne a tloukla jsem hlavu do okýnka, že teď se mi to šprechuje. I následné domlouvání a plánování večeře bylo s otazníky. Největší trauma, zda jsme se pochopily a zda ji nezklamu.
 
Finále. Jedna věc mě trápila ze všeho nejvíc. Servírování. Představa byla jasná. Hezké servírování každému chodu. Ano. To jídlo si to zaslouží. Avšak praktičnost. Musím se nějak rozhodnout. Vzít to na sebe.
 
Osedlala jsem svého dvoukolého fiata a vyrazila směr papírnictví. Coby novému cyklistovi mi můj orientační nesmysl dal nějaký čas na rozmyšlenou. Žádný porcelán. Papírové kelímky. Už s nimi válcuju silnice nazpátek.
 
Výsledek. Často si děláme těžkou hlavu pro úplné zbytečnosti. Byl to další krásný večer, který se mi zapsal do vzpomínek. Opět to krásně vonělo a co víc než vůni jídla, vonělo to vřelou atmosférou. Co je víc než úsměvy lidí na tváři. Leda tak ještě plná pusa a spokojené oddychování. A že ho bylo. Děkuji.