Moje první soutěž v aeropressu

28.únor 2015

Datum, které se zapsalo do dějin mé kávové kariéry. To mě tak asi měsíc nazpátek napadlo, že bych se mohla zúčastnit soutěže v aeropressu. Ne že bych byla soutěžní tip, jen jsem chtěla jsem vyjít ze své ulity, poznat nové lidi, získat nové zkušenosti a zjistit si, jak si stojím, kam jsem se za ten půl rok experimentování posunula.

Přihláška odeslána. Akceptována. Zaplaceno. Soutěžní týden se blíží. Někdy zkraje má přijít krabice s pravidly soutěže a se vzorky soutěžních káv pro jednotlivá kola. Je pátek večer a zítra jedu do Prahy. Otevírám krabici a jako první upoutá mou pozornost obálka s pravidly. Jako správný flegmatik nesnáším čtení návodů a teď musím pochopit a nabiflovat A4. Nechci se hned na poprvé diskvalifikovat jen proto, že poruším nějaké pravidlo.

Spínám všechnu zodpovědnost, která ve mě je a píšu kamarádovi analytikovi, zda by neměl čas si pravidla přečíst a stručně v bodech mi říct, jak to bude probíhat a co dělat. Naneštěstí čas neměl a já byla odkázana na svůj úsudek. Čtu je opakovaně. Několikrát. Myslím, že převážnou část večera mi zabralo studování pravidel než samotné zkoušení přípravy kávy. Plus mínus to v hlavě bylo. Ono ony nejsou tak složité a možná si říkáte, proč se u tohoto bodu tak dlouze pozdržuju. Záhy pochopíte.

Příprava

Pustila jsem se do práce. Odzkoušela jsem první soutěžní kávu snad na tisíc způsobů. Ani jedna mi nechutnala. Nepanikař a zachovej chladnou hlavu. Uběhla teprve hodina a já už byla překofeinovaná a měla umrtvené chuťové polštářky a výsledek nijak očekávaný. To bude zítra zajímavé jsem si říkala. Nějak jsem na to haluzově opět přišla a můj vlastní recept na přípravu kávy v aeropressu byl na světě. Bylo asi deset večer a já byla připravena. První soutěžní kávou. Víc jsem nepovažovala za důležité, protože jsem nepředpokládala, že se dostanu dál než do prvního kola. Ale něco mi říkalo, zkus i tu druhou. Tak jsem si ještě, teď už podle moji receptury, připravila ještě i tu druhou kávu. A šla spát. 

cesta do Prahy

Oko jsem nezamhouřila. Hodiny ubíhaly. Až zazvonil budík. Prospím se ve vlaku. Ještě jednou jsem si je před odchodem přečetla. Pečlivě jsem si je uložila do tašky, že si je budu číst ještě cestou. Taková jsem byla zodpovědná. Ptáčci před čtvrtou krásně zpívají a rána vůbec jsou nádherná. Na nádraží jsem také včas. Skvělé. Nastoupím. Najdu své sedadlo. Posadím se. Spolucestující vám popisovat nebudu, to je jiný samostatný příběh. Jen povím, že jsem se u Olomouce dozvěděla, že sedím v tichém kupé. To existuje? Divila jsem se. A zbytek cesty mou mysl zaměstnávalo, co je to tiché kupé. Pořád se učím.

Jsem v Praze. Dorazím na místo činu. Včas. Jsem to ale šikovná, když chci. Stojím ve frontě. Koukám kolem sebe. Zaujala mě jedna skutečnost. Všichni měli při sobě velké cestovní tašky anebo pobíhali s krabicemi. A tak jsou tady i slováci, nebo možná někteří zůstavají v Praze na noc.

Na místě

Dostanu se na řadu. Označí si mě. Vylosuji si pořadí. A jéje. Jak jinak jako začátečník musím být hned na začátku, takže toho moc neokoukám. Adrenalin stoupá. Jdu si to do přípravny pro soutěžící a tady mi to začíná pomalu docházet, když vidím, jak z těch batohů a krabic vytahují konvičky, teploměry, kádinky, váhy, mlýnky, aeropressy a kdoví co ještě.

Myslím, že  v ten moment by se krve nikdo nedořezal, jak jsem ztuhla zjištěním, že já sebou nemám nic s čím mám soutěžit. Bezva. Takže tak jak jsem se chtěla trapasu vyhnout jsem ještě ve větším než že bych porušila nějaké pravidlo. Co teď? No můžu si půjčit. Bobřík odvahy mi chyběl. A navíc, když jsem viděla jak se všichni připravují, už vidím, jak mi někdo před začátkem soutěže bude nadšeně půjčí svou výbavu. Jdu se diskvalifikovat. Oslovím slečnu, vysvětlím ji svou situaci a ona prohlásí, že není důvod, že mi to tady někdo půjčí a zrovna okolo se mihla slovenská mistryně, to jsem zjistila až později, kterou oslovila a ona mi nabídla, že mi vše zapůjčí. Super. Byli jsme tři, co jsme se dělili o jeden aeropress.

Do soutěže zbývala asi hodina a půl. Posadila jsem se na židli v přípravně, dala nohu přes nohu, koukala na ostatní a čekala až soutěž začne. A dumala jaký to jsem blb.

Začali jsme

Odbudu si první kolo a budu to mít za sebou. Zapůjčené věci jsem umyla a vrátila. Posadila se. Čekalo se na vyhodnocení a vyhlášení postupujícího do dalšího kola. Nikola. Zaznělo. Mě se udělalo špatně. Nevím, jestli z toho, že jsem postoupila a nejsem připravena nebo víc z toho, že si zas budu muset půjčit náčiní. Každopádně jsem ráda, že jsem flegmatik. Druhé kolo za mnou. To už je skutečně konečná.

Umyju. Vrátím. Posadím se. Nikola. Opět zaznělo z úst moderátora. Asi jsem zbledla. Jsem ve finále? Já? A tady je to úplně v pytli, protože tu třetí kávu jsem doma nezkoušela, takže ani nevím jak ji připravit jak má chutnat. Byla jsem na sebe trochu naštvaná a tak trochu mi to bylo vlastně jedno, protože já tam nejela soutěžit a že to bude až takový zážitek jsem nečekala. Seděla jsem na židli a rozjímala o kávě. Jak si nastavit mlýnek. Všechno bude risk. Ale řekla jsem si, že neudělám výjimku a že se budu držet svého postupu přípravy i tady.

Finále

Všichni tři stojíme za stolem a čekáme na spuštění časomíry. Došlo na pravidla. Moderátor nás začal obcházet a připomínat ať nezapomeneme dodržet požadované množství nápoje, jinak budeme diskvalifikováni. Né. Cože? 200ml. Kolik to je gramů? Šílím. 200g. To je přece jasné. Ale kolik dělám v aeropressu? Chybělo mi asi 7g vody. Panika. To na mě hned každý pozná. Moderátor se moc nezatvářil. Co teď. Domačkat všechno co to dá. Naředit. Ach jo. Tahle káva už odchází rozbitá. To mě mrzelo.

Závěr

Sice jsem spravedlivě nepostoupila. Za to jsem se toho hodně naučila. Bylo to dobrodružství. Ověřila jsem si, že vím co dělám, že kávu cítím, že je dobře, že se řídím intuicí, jen by to chtělo být víc pečlivější a přesnější. A to není nic, co nemůžu do příště doladit a přijít na soutěž už jako poloprofík s vlastní výbavičkou.