Náhoda

Maličkosti. Jednotlivosti. Zlozvyky. Rituály. Společně dohromady shrnuto našim jménem. Sice jsme si jej nevybrali, ale jaké jméno naše jméno mít bude, je už v našich slovech a činech.
 
Náhodilost. Proud času. Často o čase přemýšlím. Baví mě jej sledovat. Jeho smysl pro humor. Baví mě okamžiky v nichž se neznámi lidé za jistých okolností potkají a vznikne tak další kousek do skládanky jejich životů. Zážitek. Vzpomínka.
 
Dnešní odpoledne volalo o to se projít. Neodolala jsem mu. A stálo to za to. Chodníky byly pokryté slušnou vrstvou zmrzlého roztátého sněhu. Rázem se z nás všech procházejích stali akrobaté. Balancovali jsme. Roztahovali ruce. Baletili. Předváděli nejrůznější kreace. Kdybychom měli křídla vzlétli bysme.
 
Havrani se promenádovali. Provokativně předváděli jak je to snadné. Jak elegantně chodit umí oni. Radili nám. A spolu s dalšími okřídlenci pohodlně usazenými v korunách stromů se nám smáli. To nebyl smích to byla nálož.
 
Kačeny, které byly schovány za břehem a lážo plážo si to pluly na řece se smály ze všech nejvíc. Byly by to koně, řeknu, že se řechtaly. Ony tak leda kejhaly. Jestli se to tak říká. Vrány dějiště moderovaly jako olympionádu. Náramně se bavily.
 
Jedna se smála až tak, že ji zaskočilo. Opeřenci se seběhly k ní. Naskočila reklama. Na chvíli jsme byli mimo hru. Ale slyšela jsem to. Dusila se i se smála z plných plic. Znáte to. Když vás něco pobaví tak, že se smějete, až to nejde zastavit, tak přesně takhle se smála ta kačena. A já jsem se smála taky, protože takhle upřímný smích jsem dlouho neslyšela. Je to takový ten neškodný neškodolibý jaký umí děti. Rozesmáli se i seběhnutí opeřenci. Je to nakažlivé. Celým parkem to rezonovalo. Smáli se a smáli. Ani nevěděli čemu vlastně. Pak přišlo ticho. Koukali na sebe a jakože nic se vrátili ke své práci na svá místa.
 
Vrátila jsem se ke své úvaze o čase. Pokračovala jsem alejí. Šla jsem ji sama. Když v tom asi v polovině se něco sklonilo k zemi. Další chodec. Kde se tady vzal? Vždyť koukám před sebe a nikde nikdo nebyl. Míjeli jsme se. S každým přiblížením byl schován přesně za stromem v řadě aleje. Kdyby si tehdy nezavazoval tkaničku, vůbec bychom o sobě nevěděli. Kolik lidí takhle v životě jen o fous míjíme?
 
Čas má smysl pro humor. Stačí jednou udělat něco jinak. Udělat krok jinam z našich zvyků, rituálů a život se nám může změnit. Třeba potkáme někoho na koho pomyslně čekáme. Nebo potkáme někoho, kdo nás zaujmě natolik, že půjdeme jeho směrem. Každý den má tolik vteřin. Život je vteřina plus vteřina.