Pondělí

Nejmilejší den. Jiným, co týden začíná, já mám volno a den lelkovací snídaně. Natěšeně se vydávám do ulic ještě rozespalého města. Je půl deváté ráno. Vcházím do jedné místní kavárny. Vpravo ode dveří sedí postarší pán. Společnost mu dělá dvě deci bílého a noviny. Vybírám si stůl naproti něj. Usedám a u baru již ke startu připravena obsluha s jídelním lístkem. Mám ho. Spokojená obsluha se vrací k baru. Orlím zrakem sleduje, zda už se vrátit pro objednávku. Nenápadně nadzvednu zrak. Zachytil. Už stojí přede mnou s papírem a tužkou čekajíc na můj požadavek. Nahlášeno. Schváleno. Provedeno.
 
Konečně klid. Žádný upřený sledovací pohled. Orel si také oddychl a věnuje se svým dalším hrátkám. Pán také dokončil svou misi. Dočetl noviny, dopil víno a odchází. Je to štamgast. Na rozloučenou schytal spoustu vřelých slov a přáních dlouhého a spokojeného dne. Se mnou se rozloučil také. Milé. Na malou chvíli jsme měli něco společného. Oba jsme se tak nějak po svém ztráceli z reality. Pán ví jak na to. Tomu vínu se u těch novin nedivím. Spíš, že nepil něco ostřejšího. Asi už má něco za sebou a jen tak ho něco nerozhodí.
 
Zavřeli se za ním dveře. Místnost utichla ještě víc. Slyšet bylo i ticho v mé hlavě. Dámy za pultem si vyprávěli zážitky předchozího dne. Z kuchyně se ozývalo krájení. Sekání. Mixování. Na tabuli se křídou psalo polévkové menu. Na toaletách se uklízelo. Důkladně. To vím úplně přesně. Také jsem tam chtěla nalézt chvíli samoty, ale nebylo mi dopřáno. Asi jsem duch. Paráda. Nikdo si mě nevšímal. Každý si hleděl své práce.
 
Posrkávala jsem svůj čaj. Přemýšlela nad ničím. Jen jsem byla. A oni tam byli taky. Přichází má dnešní snídaňová společnost. Prostor se zužuje. Role se mění. Teď jsou neviditelní oni. Jsou jen jakýmsi rozmazaným obrazem. Vím, že tam jsou, ale nevnímám je. Neslyším. Nevidím. Oči i uši se zaměřili na jediný objekt. Na ni. Všechno okolo se zamlžilo.
 
Zajímavé, jak nám někdy díky detailům uniká celek. Ale díky za to. Jinak bychom se snadno ztratili v tom velikém prostoru všeho a ničeho, kde nejsme aktéry děje, ale jen pouhými pozorovateli.