Pro dukt i vita

Na gauči podřimuje Líza. Naše kotě. Kitislav, náš kocour, leží v posteli. Určitě ho z gauče Líza vyhnala, protože je zřejmé, že si vybrala to nejlepší místo pro nahřívání kožichu. Vyvalená na zádech vypíná bříško co to jde. V odrazu světla se ji leskne srst. Pohladím ji. Zamrmlá. Beru si ji do náruče. Schoulí mi do dlaně hlavičku. Drbání se ji očividně líbí. Sedíme na slunci spolu. Říkám ji, že je požitkář. Usmála se povytažením koutku. Ta ví, jak si života užívat. Dlouho spát. Dosyta jíst. Zdloubnout něco navíc. Trochu si hrát. Co to jde se mazlit. Když je slunce, slunit se. Když není. Zalézt pod peřinu.
 
Občas jim to jejich bytí závidím. Čím míň vědí, tím míň čekají. Užívají, to co je. Nejsou zatížení tím, co by mohlo ještě být. Co bylo špatně a podobně. Nedělají nic mimořádného. Jenom jsou a stačí to. Ne jak my lidé. Já v klíně notebook. Maily. Vlevo papíry. Účtenky. Faktury. Nevyřízené. Formuláře. Vpravo hotovo. Založit. Někde v té hromadě hrnek s čajem. Studeným.
 
Produkce. Predukce. Produkujeme služby. Produkty. Ještě lépe když také optimalizujeme. Efektivizujeme. Delegujeme. Zaměstnáváme druhé realizací svých ideí, abychom se věnovali plnění svých snů. Produkujeme příběhy, aby naše produkce měla hlubší smysl. Produkujeme zážitky. Produkujeme touhu produkovat. Frustraci. Nespokojenost. Neklid. ...
 
Ptám se svých koček na kolik produktivní se jim zdá býti jejich polehávání? Obě přihmouřili oči. Myslí si své. Nasypala jsi nám granulky? Je mi jasné. Zvedám se z gauče. Ponechávám je ve své posteli a odcházím predukovat.