Rozumíme si?

Znáte to. Je ráno. Jdete jako obvykle svými cestami. Tam do kavárny. Tam do pekárny. Směr cesty do práce jasný. Když v tom do vás vrazí neznámý probíhající muž. Upadne vám taška. Vy se pro ní sehnete. Rána zezadu. Omdlíváte. „Halo. Proberte se. Slyšíte mě?” Někde zdálky zní neznámý hlas. „Ano.” Jste v pořádku. Jenom vám někdo ukradl tašku. Dojdete do kanceláře. Sekretářka vám cestou oznámí, že na vás někdo čeká. Nevíte o tom, že máte s někým domluvenou schůzku. Neznámý muž. „Odkud se znáte s tím mužem? „Jakým mužem," zeptáte se. „Nedělejte, že o ničem nevíte, předal jste mu tašku.” „Já nikomu nic nepředával. Okradli mě.” „My si vás najdeme.” Odchází. Za chvíli telefon. Další neznámý muž. Nabízí vám schůzku a radí vám, že je ve vašem zájmu dobré se potkat. Odcházíte na smluvené místo. Sekretářce raději nic neřeknete. Další výslech. A tak dále. Vaše fantazie jistě pracuje a jako filmový fanoušek si dokážete představit, jak se příběh mohl odvíjet dál.
 
Dejme tomu, je to groteska. V průběhu i na konci se dost nasmějeme. Mám totiž ráda humorné absurdní situace. Často si říkám, že život má zvláštní smysl pro humor. Někdy bývá taky absurdně absurdní a vy jste najednou součástní příběhů o které nestojíte.

Ve stáji

„To je ale kráva.” Jak to myslí, když to říká? Já bych to třeba za jistých okolností jako urážku ani nebrala. Ono občas to spíš urazí tu krávu, když člověk člověka nominujete touto rolí, jelikož ta kráva alespoň řekne to bú, když na ní mluvíte. A jsou tací lidé jejiž společenské zvyklosti slušného chování nesahají ani té krávě. A to pěkně prudí. Asi nějak, jako když mluvíte na 5 leté dítě a ptáte se ho, jestli si dá jogurt nebo pribináčka, a on na vás kouká a mlčí. Tak zajdete do ledničky, obojí vytáhnete, ukážete mu to a opět se zeptáte: Toto nebo toto? Dítě stále mlčí. Chceš něco z toho nebo ne? Dítě stále kouká střídavě na vás a na obsah vašich rukou. Takže nechceš nic? Až budeš chtít, řekneš mi? Odnášíte jogurt a pribináček do ledničky. Dítě se rozbrečí. Proč brečíš? Dítě vzlyká a mlčí. Dere vám to nervy? Asi ano, ale příběh bude jinak. Vezmete díte do náruče. Co se stalo? Ptáte se. Dítě potáhne snopel a řekne, že chce pribináček. Dáte mu ho. U dítěte pochopíte, odpustíte. Ale když takto komunikujete s dospělým. Dere to nervy.

Policejní stanice

Anebo takto. Policie vyšetřuje vraždu. Obchází sousedy a ptá se na vztah manželů. Sousedé dokládají, že oba byli velice klidní, že je nikdy neslyšeli se hádat. Že to byli takoví slušní lidé. Že je to tragedie, co se stalo a nikdo tomu nerozumí. Zeptají manžela, proč po 10 letech poklidného nekonfliktního soužití svou ženu zabil. Odpovídá: „Neodpověděla mi na jedinou mou otázku.”

Divoký západ na moderní způsob

„Bruno, dlužíš mi z loňska 2 kohouty za nájem.” „Kurte, však jsem ti zaplatil 3 slepice, víš, že se mi narodily samé holky.” „Bruno, chci od tebe ty 2 kohouty.” „Kurte, dostal jsi 3 slepice, ale dobře, dám ti jednoho kohouta a budeme si kvit.” „Bruno, kde mám toho kohouta. Chci svého kohouta.” „Kurte, dam ti ho, až se vylíhne.” „Bruno, ze mě si srandu nikdo dělat nebude. Chci svého kohouta. Okamžitě.” „Kurte, dam ti ho, až bude.” „Choze, mám pro tebe úkol. Vem si brokovnici a postřílej Brunovi všechny slepice a kohouty. A vajíčka rozbij.” „Tak a má to pacholek jeden. Já mu ukážu. Ze mě si nikdo srandu dělat nebude. Kurtovi, odporovat nikdo nebude.”

Tichá pošta

Další nešvár dospělých. Máte rádi tajemství? Já tajemství nesnáším. Pochopitelně jsem taky nějaké tajemství měla. Na tajemství je kouzelné to, že ho sami chcete někomu prozradit. Udělali jste nebo děláte něco „zakázaného”, něco co není úplně v souladu s vašimi hodnotami, ale prostě jste to chtěli zkusit. Ale taky to chcete sdílet. Uvážete k sobě někoho dalšího falešnou doměnkou, jak důležitý onen člověk pro vás je, protože mu svěříte své tajemství. Vy si ulevíte, svému svědomí tím, že zatížíte svědomí někomu jinému. Všechno kolem tajemství je jedna veliká fraška. Když máte tajemství. Když znáte tajemství. Každého svědí pusa poslat tajemství dál.
 
Proč tajemství? Svěřené tajemství je zhmotělá touha po svobodě. Svěřená tajemství jsou naše doznání. Touha po odpuštění. Přijetí za takové, jací jsme i s chybami. Hra na tajemství je nevinnou dětskou hrou. Dospělí jsou stateční lidé. Čelící svým slabostem, svým chybám čelem. Přece. Vtipkuji. I dospělí si rádi hrají. Jen jako dospělí hrají ty hry drsněji. Děti narozdíl od dospělých neuvažují předem, že někoho chtějí využít, zneužít, ublížit. Dospělý promýšlí. Plánuje. A když náhodou ne a myslí stejně jako to dítě, tím se stává ještě nebezpečnějším. Nečitelným. Nepředvídatelným. Nevíte, kdy se rozbrečí, rozvzteká, kdy vám rozbije hračku.
 
Je mi líto lidí, co dobrovolně mají tajemství. Dobrovolně jsou otroky sami v sobě. Odpírají si volnost. Svobodu. Klidné spaní. Čisté vztahy. Vytvářejí si realitu, kterou si idealizují. A možná právě proto jsou plní vzteku a zloby, kterou potlačují a vybuřují si ji jinak. Hledají svobodu
tam, kde není.
 
Žiji tak, čím jsem. V dospělém světe čekám dospělost. Upřímnost. Odvahu postavit se věcem čelem. Většinou to tak není. Lidé kryjí to, čím jsou, a hrají si na to, co nejsou. Proč si dobrovolně volí tak komplikovaný způsob života?
 
Vítej v realitě. Vítej ve světě dospělých. Jako dítě jsem si přála být dospělým. Záviděla jsem jich jejich možnost dělat si, co chtějí. Prozírám. Mít vlastně svobodu, dělat si co chci, není tak jednoduché. Člověk zjišťuje, že vlastně neví, co chce. A dospělí vlastně naopak dělají míň svobodných věcí než děti.
 
Přemýšlím. Proč je tak těžké být tím, čím jsme. Proč je tak těžké říkat to, co si myslíme. Proč je těžké slyšet to, co druhý říká, a věřit, že skutečně říká to, co tak i myslím. Proč se bráníme tomu být dospělými?