Tramvaj č.12

Cestování MHD jsou zážitky. Jedu si to jednou tramvají č. 12 směrem na Mírovo náměstí. Moc nás v ní nesedělo. Tramvaj to byla ta krátká a navíc sedadla jen jednořadová na obou stranách. Seděla jsem zhruba uprostřed. Víc dozadu. Za mnou nikdo už nebyl. Přede mnou vlevo slečna se sluchátky. Před ní žena. Dle míry únavy odhaduji, že se vracela z noční šichty. Dále tam byl pán v džínové bundě. Student. Těch trochu víc. Maminka s malyými dětmi. Babička směr Kaufland. A pak ten pán. Seděl na sedadle v protisměru jízdy. Takže jsme na sebe viděli zřetelně.
 
Vyjíždíme ze zastávky a blížíme se k semaferové křižovatce. Venku po chodníku jde žena. 55 let. Fialová komplet šusťáková souprava. Na nohou bílé tenisky. Takové ty moderní, co se kdysi nosily. Na zádech napěchovaný také barevně křiklavý batoh. Kolem pasu ledvinka. V ní walkman. Hádám podle sluchátek nasazených přes čepici s bambulí. Zpod čepice vykukovala bujná kudrnatá kadeř. Obličej ji zdobyly obrovské dioptrické brýle.
 
Paní si to takto jde pohupavě v rytmu hudby. Zabrána do četby kauflandského letáku. V obou loktích ověšená igelitovými taškami. Když v tom, kde se vzalo tu se vzalo, do cesty se ji připletl pouliční osvětlení. Paní do něj v plném kroku vráží. Brýle ji padají z nosu. Noviny na zem. Na čele zaděláno na pořádnou bouli. Paní si sloup prohlíží. Nevěřícně kouká. Kroutí hlavou. Nasadí brýle. Zvedne noviny a pokračuje dál.
 
Vyprskla jsem smíchy. Do rukávu. Pohyhňávala jsem se. Dalo to práci nesmát se na celou tramvaj z plných plic. Všimla jsem si, že pán naproti se také smál. Podívali jsme se na sebe a smáli se. Věděli jsme. Podívali jsme se kolem sebe. Spolucestující nic. Obličeje beze změny. Neviděli to. Byli příliš zahleděni do svého nezájmu o okolí. Škoda. Mohli se pobavit. A ještě se smát po celý den při každém vyprávění. Já se teda směju i teď, když si na to vzpomenu.