Vstup zakázán

Lidi máme různé i průzné. Byly doby, kdy si to k nám šmírovali lidi, aby se ujistili, jak špatně to děláme.
 
„Co jste to za hospodu bez alkoholu?!” My jsem kavárna. „Jaká kavárna? S takovým hnusným kafem? Vždyť ani pořádné kafe neumíte udělat. A kde máte rolety? V kavárně má být intimita. Tady k vám si na rande nikoho nevezmu.” Víte pane, když budete chtít jít tajně na rande tak půjdete do úplně jiného podniku.
 
Děda je fajn. Vysvětlovat, že kavárna je něco jiného než hospoda nemá smysl. Každý den se zdravíme, ale již s jistým odstupem. On posilněn řekl, co si myslí a já si své myslím v tichosti. Je to takový ten brumla, který patří do každé ulice, baráku, vesnice.
 
Nedávno si to tak o jedné krásné neděli vykračoval ulicí na procházku s mladou dámou. Potkali jsme se v momentě, kdy jsem vyšla z domu, ověšená jak vánoční stromek nesoucí věci do kavárny. Tak nějak škodolibě se pousmál. Pozdravil a povídá: „Otvíráte nebo zavíráte?” Otvírám. Strčila jsem klíč do zámku. Vecpla se do dveří. Za mnou vešla i paní, která mu dělala společnost. „Tady je to hezké. Zůstaneme tady?”
 
Byť to slovy bude vyjádřeno déle, trvalo to jen okamžik. V mých i jeho očích se promítl děs. Hrůza. Zděšení. On div nedostal infarkt. „Neeee.” Ze sebe pohotově okamžitě vyhrkl až mu zaskočilo. Pak mu asi došlo, že by to chtělo víc diplomacie, tak ještě dodal. „Nikdy se nevchází do první hospody, kterou člověk potká.” Diplomacie nebyla ani třeba. Já jsem byla ráda, že jsem to nemusela být já, kdo by musel říct, že pán to tady nemá rád a diplomaticky jim doporučit jiné místo.
 
***
 
Váš zákazník, váš pán. Nesouhlasím. Zákazník je vztah. A ne s každým vztah mít chci. A ne pro každého naše místo je.
 
„Dal bych si jedno italské espresso.” Započal diskuzi arogantně.
 
Rozumím. To bude trochu problém. My tady fungujeme jinak. Pokud chcete italské espresso, doporučuji podnik na proti. Je to italská pražírna.
 
„Berte to jako výzvu. Připravit dobré italské espresso neumí všude. Předvěďte se.”
 
To je sice možné, ale vzhledem k tomu, že nemám kávovar a ani kávu praženou na italský způsob tak to je neproveditelný úkol. Opět můžu doporučit italskou pražírnu naproti.
 
„Ale já chci espresso od vás. Udělejte to z nějaké té kávy co tady máte.”
 
Nemám kávovar ani žádnou takovou kávu. Naproti je skvělá italská pražírna kavárna.
 
„No tak mi udělejte něco z té vaši. Přesvědčte mě.” Arogance na vrcholu.
 
Já vás přesvědčovat nepotřebuji ani vám nic dokazovat. Vím, co dělám a proč to dělám.
 
Diskuze pokračovala monologem urážek ze strany hosta. První člověk v historii, kterého jsem neobsloužila a který mě poučil o tom, jak se chová k zákazníkům, a že za barem vůbec nemám co dělat, že nemám zmáknutou psychologii a pod., že on dělá milionové kšefty tak ví, jak se co dělá. Já jenom dělám kafe.
 
„Takže vy mi to kafe neuděláte?!”
 
Ne neudělám.
 
Zvedl se a při odchudu mu přítomný stálý host říká: „Víte, já ty státnice z psychologie mám a ten blbec jste vy.”
 
Pak jsou tady občas hosté, kteří nabyli dojmu, že když začali dělat nějaký mlm business, že pochopili celý svět a všichni ostatní jsou zakrnělí primitivové. Najednou se začali phybovat ve „vyšší společnosti”. Vlastní důležitost jim příliš stoupla do hlavy. „Dám si presso s mlékem, velké.” „Vy tady nemáte presso? Takové břečky já nepiju. To si můžu udělat doma.”. „Pojď, zajdeme jinam. Já si chci dát dobré presíčko. Za to tady nebudu platit.”
 
Děkuji, že odcházíte.
 
***
 
Někdy i přílišná míra formálního vzdělání škodí. Zprvu se jevili jako inteligentní komunikativní lidé. Vysvětleno. Přijato.
 
„Tohle mě ale neuspokojí. Já potřebuju lžičku do kávy.”
 
Chcete podat lžičku?
 
„Co to je? To vypadá jako čaj.” „Já nesnáším tyhle ty průhledné kávy.” Řečeno v šeptu kamarádce. Ta druhá se také napije. „Mě to nechutná. Je to takové divné. To neznám.”. „Tak nic no. Zkusily jsme to.”. „Slečna za to nemůže, že má hnusné kafe. Já si nejraději chodím pro kafe do Tchiba, tam dělají skvělou kávu.”
 
Seděly hodinu a popíjely kávu. Klábosily.
 
Už od řečí mi bylo jasné, co jsou zač. Všechno, jenom ne mé zákazníce. Když je to tady všechno tak hnusné, proč mi tady vysedávají tak dlouho? Ať už jdou. kdo to má poslouchat.
 
Nestydím se za to říct, že ne každý je můj zákazník. Ne není. Jenom mi nejde do hlavy jedna věc a to, potřeba lidí srovnávat, hodnotit a kritizovat. Nezájem poznat nové místo. Nového člověka. Jeho způsob práce. Povyšování se a ponižování. Mít co říct, hlavně když tomu nerozumím.
 
Myšlenka jednoho zákazníka mě velmi zaujala. Dneska všichni mají nějaký příběh. Máme potřebu vyprávět a poslouchat příběhy. Odkud co pochází. Že máme poctivé suroviny od Franty tamtoho. To nakupujeme u Pepy támhle a podobně. Všude samé příběhy. Prostě a jednoduše. Tady je náš chleba. Naše kávu. Buď chutná nebo ne. Má mi chutnat víc jen proto, že byla pěstována na jižním svahu??? …
 
Nemá snad být kvalita a poctivost práce samozřejmost? Chceme tím snad říct, že všichni ostatní jsou podvodníci a lháři? Naše práce je odrazem toho jací jsme my. Je to naše seberealizace. Služba lidem. Dělejme jak nejlíp umíme.
 
Nedívejme se svrchu na práci někoho jiného, jenom proto, že někdo jiný křičí víc do světa, jak dělá svou práci poctivě a kvalitně. Nebojme se nových míst. Nových lidí. Naslouchejme.
 
A právě takoví lidé jsou mými zákazníky s nimiž chci mít vztah.